Osobně znám velmi dobře historii Světové federace neslyšících a předchozí dva ex-prezidenty. Současným šestým prezidentem je A. Colin, MA, který ohlásil odstoupení z funkce během letošního roku a vyjádřil zklamání z úkolů v rámci programu Cílů udržitelného rozvoje (SDGs) v oblasti zdravotně postižených, převážně neslyšících. Když pan Colin prosazoval své prezentace, zahájili díky němu činnost v rámci Mezinárodní aliance zdravotně postižených prostřednictvím OSN, ale v programu Cílů udržitelného rozvoje byl mlhavý průnik s Úmluvou o právech pro osoby se zdravotním postižením, neslyšící. Problém mnoha států, a to nejen chudých, ale i rozvinutých včetně části Evropy je inkluze v běžných školách, přičemž pan Colin otevřeně bojoval proti nekvalifikovaným (neznakujícím) pedagogům.

Tito ještě nechápou podstatu SDGs v oblasti zdravotně postižených, spíše dochází k urážkám. Kdyby malé či velké projekty v programu SDGs pro pomoc zdravotně postiženým či hendikepovaným správně regulovaly programy těchto škol pro neslyšící v chudých zemích, využily neslyšících koordinátorů a znalostí instrukcí dané metody vzdělávání, bylo by to efektivnější, než když manažeři slyšících dárců neberou ohled na (ne)znakující učitele a na rozvoj vzdělávání neslyšících dětí v rámci inkluze moderního společenství světa. Rodiče třetiny neslyšících dětí nemají jinou volbu než posílat děti do blízké školy, ale nezapomněli na budoucí vzdělávání svých dětí? V knížce publikované organizací Neslyšící s nadějí v roce 2016 je kapitola s vážným nadpisem ?Končí Rozvojové cíle tisíciletí a nastupuje nová agenda 2030?Kde stojí neslyšící lidé?? Objasňujeme v ní, že pojem lidská práva má výhodu, ale nevýhodu pro neslyšící děti, které obvykle byly ukradeny a zneužity ideologií inkluze, kterou řídí politici.

Doba inkluzivního vzdělávání se vyznačuje tichem, kdy nedochází k dialogům ani průzkumům u neslyšících dětí. Uživatelé znakového jazyka a pedagogové mlčí ve své prohře. Jeden člověk z bývalé diktátorské Ugandy byl ambiciózní v boji proti belgické kolonii s cílem zavést znakový jazyk. Až současný stát položil základní kámen výzkumu Ugandského znakového jazyka, a to díky Samoi Lutalo-Kiingiovi, který jako první neslyšící Afričan získal doktorský titul v lingvistice. Právě jsem si uvědomil, že jsem kdysi strávil nějaký čas v Maroku, Tunisku a Egyptě a taky jsem navštívil školy pro neslyšící na Balkáně, kde jsem byl svědkem hrozných podmínek, hlavně co se týče fundraisingových aktivit podřízených ministerstvům. Vše se točí kolem demokracie, ale ve skutečnosti jde o neúctu k menšině neslyšících a jejich znakových jazyků bez podpory u většiny. V Paříži bude dr. Lutalo-Kiingi prezentovat svou dvacetiletou praxi jakožto příklad ochránce před vykořeněním svých znaků v ugandském znakovém jazyce UgSL. Jeho praxi považuji za udržitelnou v programu Cílů udržitelného rozvoje v oblasti vzdělávání do budoucna.

Dále mne zajímá neslyšící doktorka Maartje De Meulder a její výzkum demografie populace neslyšících. Dle mého názoru nebude za padesát let tato populace několikanásobně vyšší. Ona na to naopak ve svém výzkumu klade důraz. Otázku bio-inženýrství není možné považovat za nesmysl dle dr. De Meulder. Proto se o to budeme v Paříži zajímat.

Roman Lupoměský