Po vánočních svátcích jsem dostal smuteční vzkaz od sekretářky svazu neslyšících Srbska a jejich regionů, ve kterém mi sdělila, že pan Crevar dne 8. prosince 2017 skonal. V očích jsem vzápětí měl plno slz, s touto skutečností se nemohu a nechci smířit.

Pan Crevar byl neslyšící a zcela mimořádný člověk. V životě prožil hodně, dvakrát ho zasáhla válka jednak za druhé světové války a poté občanská válka po rozpadu Jugoslávie. Sám věděl o osudu neslyšících jako on, ohluchl po onemocnění meningitidou, ale ošetření streptozotocinem ho vyléčit nemohlo. Jeho matka ho podporovala, aby se vzdělával od raného věku až do dospělosti. Používal gramotně mluvení a psaní srbsky.

Archiv foto: Zleva: Mile Creva, uprostřed ředitelka školy pro neslyšící v Zemuni a zcela vpravo Roman Lupoměský

Když jsem poprvé navštívil Bělehrad v roce 2008, po přistání letišti Tesla, mě pan Crevar přišel potřást pevně rukou a vítal mě nejen v Bělehradu, ale i na letišti Tesla, pojmenovaném po vynálezci chorvatského původu z období rakousko-uherského císařství. Vzápětí jsem komunikoval s panem Crevarem plodně na schůzích, na pracovních cestách mimo Bělehrad i mne doprovázel na úřady. Pozoroval jsem jeho intelektuální chování, jeho jazyk byl stylově puristický, v projevu velmi opatrný, opravdový gentleman. Myšlení měl spojeno s vizí, vymýšlel správná řešení ohleduplná ke všem, přestože po rozpadu Jugoslávie se v současném Srbsku i v oblasti neslyšících velmi obtížně hledal politicky korektní výklad těchto událostí. Pan Crevar byl vždy připravený zvážit bez předsudků a studovat všechno, co přitáhlo jeho pozornost. Jeho víra byla čistá a měl pocit, že náboženství je pevnou oporou a zdrojem moci a vůdcovství.

Na pracovní cestě v Srbsku jsem byl čtyřikrát a nezapomenu na způsob jeho vyprávění. I díky němu jsem měl hodně informací a rozhodl jsem se napsat o knížku pod titulem Průvodce problematikou neslyšících v bývalé Jugoslávii a v současném Srbsku, která byla vydaná roku 2010. Věděl jsem, že lidé u nás v Česku chtějí něco vědět o problematice neslyšících v bývalé Jugoslávii a knížka vyšla alespoň se základními informacemi. Mile Crevar byl zvolen generálním tajemníkem Svazu neslyšících a nedoslýchavých Jugoslávie, později Asociace neslyšících a nedoslýchavých Srbska a Černé Hory, dodnes Asociace neslyšících Srbska a jeho regionů.

Pan Crevar nikdy nemyslel na svou únavu či nemoci, ale vždy upřednostňoval své úkoly a pomoc svým komunitám v celém Srbsku. Vím, že byl opravdovým člověkem, který se vždy odvážil jít proti proudu a díky tomu vždy zůstane v mé paměti. Po jeho smrti myslím na věci, které Mile Crevar vykonal. Velmi se zlobím, že takový kvalitní a dokonalý člověk jako on nikdy nedosáhl na vyšší ocenění či vyznamenaní. Rozuměl jsem si s ním lidsky, a velmi si toho vážím, že jsem měl to štěstí takového člověka znát a navždy mi zůstane v mé paměti.

Roman Lupoměský

Kondolenční dopis