Můj lidský názor na odůvodnění zavedení inkluzivního vzdělávání v oblasti sluchově postižených určitě vidím nejen jako pedagogický, ale především politický experiment, z důvodů ekonomických, a až poté lidských práv.
Ve skutečnosti podpora inkluzi v rámci EU byla zahájena pod silným vlivem finanční podpory v rámci Východního partnerství. Některé z chudších států již vyhlásily se školskými reformami i inkluzi, díky finančním zdrojům EU, ale systém inkluzivního vzdělávání pro osoby se zdravotním postižením počítal se zrušením několika speciálních škol a zařazení dětí do normálních škol, zatímco situace sluchově postižených ještě nebyla podrobně řešena. Například v Moldavsku prozatím nezruší tři školy, které mají dlouhou tradici ještě před okupací SSSR, ale nikdo nezná jejich budoucnost.

Nevím, co bude dále. Jeden známý mi prozradil svůj příběh s inkluzí, když zdravý žák chodí do školy s postiženým spolužákem, ale bez problémů komunikují ve svém mateřském jazyce, ale největší překážkou mu je škola bez výtahu. Při vyučování postižený žák sedí v první řadě, po přestávce potřeboval by doprovodit svou učitelkou na záchod, zpět do třídy se oba obvykle opozdí v příchodu do hodiny, protože si nemohou dovolit asistenty či speciální pedagogy. Učitelka vyučuje mnoho zdravých dětí v poměru k jednomu postiženému žákovi, který potřebuje mít k dispozici speciální potřeby včetně asistenta.

Například u nás v ČR někteří ze škol pro sluchově postižené neustále prosazují své zájmy na ministerstvu školství. Inkluze tedy zlikviduje systém speciálních škol a v září letošního roku některé běžné školy přijmou sluchově postižené děti, ale velký problém bude stav asistentů, zejména tlumočníků znakového jazyka. Momentálně se každý tlumočník pohybuje okolo 140 klientů, tedy mi z toho vychází, že situaci zhoršuje málo tlumočníků kvalifikovaných ve znakové řeči – znakový jazyk, znakovaná čeština. Domnívám se, že s inkluzí se situace ve školství zhorší. Ministerstvo není úplně netečné vůči potřebám vzdělávání handicapovaných, ale v zájmu udržení koherence a schválené strategie školství zejména dohod v rámci EU, je pro ně klíčová udržitelnost inkluze.

Vloni ministerstvo školství, hlavně současný pan náměstek se spojil se zástupci nevládních organizací neslyšících. Nesouhlasím s nepřátelskými a často provokujícími postoji některých škol a skupin vůči sluchově postiženým, které poukazují na to, že by neslyšící lid měl být pyšný na znakový jazyk, ale již nezohledňují, že každý sluchově postižený jedinec je na různé úrovni. Před ideologizací a politizací tohoto odborného tématu byl určitě důraz na vzdělávání. Většině základních či středních škol pro sluchově postižené v ČR jde také o udržení své tradice a zaměstnanosti. To chápu, ale je více zapotřebí rozvíjet nejen izolované faktografické či technokratické znalosti neslyšících žáků, ale zejména dovednosti a schopnost empatie, týmovou spolupráci (včetně s asistenty), hlavně s tlumočníky znakového jazyka, a kooperaci. Začátek bude určitě nelehký, již kvůli tomu, že málo tlumočníků znakového jazyka je jistě chybou plošného inkluzivního modelu vzdělávání, ovšem možná v budoucnu dojde ke zlepšení.

Roman Lupoměský