Mezinárodní den neslyšících je důležitou historickou událostí pro komunitu neslyšících, protože se slaví v den, kdy byla v Římě založena Světová federace neslyšících. Příští rok bude výročí šedesát let od jejího založení. Svátek zatím není oficiálně uznán OSN.

Od sametové revoluce až do současnosti vždy vzpomínám na doby, kdy se při každoročních sportovních akcích konaly společenské zábavy pro sjednocení neslyšících ve společnosti. Do roku 2000 už se pomalu proměnily kvůli globální politické situaci, ty dřívější dnes vnímám jako přehlídku překrucování historie, třebaže se během nich účastníci více radovali a na své problematiky zapomněli. Události a jejich souvislosti jsou dnes vnímány úplně jinak a nelze hodnotit minulost optikou současnosti.

V uplynulých patnácti letech jsem pozoroval u nás v České republice, konkrétně v Praze, soustředěnou globální obhajobu s cílem zvýšit povědomí o neslyšící komunitě, konkrétně podporu lidských práv včetně jazykových práv. Mladí neslyšící jen dali ruce vzhůru, symbol práva znakovat. O to více prostoru měli členové platformy organizace ASNEP, zejména členové organizací neslyšících, kteří prosazovali právo na znakový jazyk, díky již zesnulému tajemníkovi Úřadu vlády pro OZP docentu Hrubému. K nim se připojila skupina pravicových politiků z ODS, včetně předsedy Sněmovny doktora Uhde a dalších. Nakonec zvítězili a za ohromných oslav byl přijat zákon o znakové řeči. Za deset let byl znovu modifikován na zákon o komunikačních systémech neslyšících a nedoslýchavých osob a podepsán presidentem Klausem v roce 2008. Zákon pokládám za důstojný, ale školský zákoník znakový jazyk nepodporuje a dle něj má každá škola právo znakový jazyk přijmout nebo odmítnout.

Nedávno se v Evropské unii začala prosazovat inkluze, díky údajným ekonomickým úsporám, ale inkluzivní vzdělávání bude dražší. Inkluze je snahou postavit most přes překážky a přinést sociální výhody pro sluchově postižené děti v místě jejich bydliště a šetřit čas jejich rodičů, avšak zapomínají na rozdíly mezi zdravotně postiženými. Sobotkova vláda spolu s trojkoalicí rýsovala finanční rezervy pro asistenty či tlumočníky kvůli inkluzi. Bohužel, v této situaci panuje chaos díky bídnému počtu tlumočníků znakového jazyka. Chybí alternativní možnosti řešení problematické situace sluchově postižených dětí, jak se vzdělávat v běžných školách. O tom se zatím nehovoří po roce od vyhlášení platnosti zákona o inkluzi. Předtím bylo zajímavé, že každý mentálně či sluchově postižený potřebuje individuální řešení, na rozdíl od tělesně postižených. Pochopil jsem o to, když jsem poslouchal debatu o identitě neslyšících. Všichni stále protestujeme proti inkluzi dětí se sluchovým postiženým. Dětem se sluchovým postižením či neslyšícím lze ve vzdělávání přizpůsobit komunikační prostředky. Pokud jde o inkluzivní vzdělávání, bude šancí pro některé děti se sluchovým postižením, z nichž některé jsou závislé na tlumočnících znakového jazyka. Ovšem v ČR máme problém s malým počtem tlumočníků. Bohužel jako neziskové organizace neslyšících stále polemizujeme a nemůžeme se v názorech shodnout, a proto nemůžeme ani bojovat za společné cíle.

Jeden neslyšící lektor znakového jazyka za necelých patnáct let jen deset jeho úspěšných studentů/tlumočníků vstoupilo do zaměstnání ve školách či organizacích neslyšících a zbytek studentů studium vzdaly či pracují v jiné oblasti. Je potřeba sjednotit různé subjekty neslyšících a zavést společný dialog, zejména pro mladé generace v budoucnu a je důležité zaujmout pro toto téma mainstreamová média.

Česká republika přijala klíčovou legislativu týkající se problematiky neslyšících od Úmluvy o právech pro osoby se zdravotním postižením a jejího Opčního protokolu po Národní plán příležitostí pro OZP. Proto v souvislosti s Mezinárodním dnem neslyšících v blížících se dnech bychom v Čechách a na Moravě se měli zaměřit na inkluzi a podporu znakového jazyka v běžných či speciálních školách. Bohužel je debata poznamenaná také faktem, že někteří neslyšící učitelé se obávají zrušení škol pro neslyšící v budoucnu a argumentují proti tvrzení plné začlenění do znakového jazyka.

Roman Lupoměský