Světové fórum v Davosu se svou ekonomickou agendou se koná každoročně a letos se výjimečně jedna z diskusí týkala inkluze osob s postižením. Svět jako nesmírně inspirativnější, ale inkluzivnější, udržitelnější myšlenky o humanismu nebo životě zdravotně postižených. Jak vytvořit globální architektury mladých lidí se zdravotním postižením, znamená to zabít průmyslovou či inovační revoluci.

Někteří z expertů byli přesvědčeni o větších nadějích inkluze, protože Mezinárodní organizace práce odhaduje ztrátu v jednotlivých zemích díky vyloučení osob se zdravotním postižením a ekonomický pokles HDP až 7 % ročně. Ekonomická diplomacie a její pozice v rozvojových zemích hledá rámce návratnosti investic do vzdělání u osob se zdravotním postižením. Ta je vyšší oproti návratnosti u zdravých lidí (Lamichhane, 2014). Jejich vyloučení má tak vliv na pomalejší ekonomický růst a přináší značné náklady. Což znamená, že tato situace není ekonomicky životaschopná.

Na Západě je stále vyzdvihována a šířena ideologie inkluze, ale stále upozorňuji, že inkluze v oblasti vzdělávání je nejdražší systém a ještě ne nejracionálnější, pokud nezohledňuje individuálně druhy postižení. Příkladem může být argumentace současného prezidenta ČR, ve které jsem hluboce pochopil inkluzivní systém a moderní globalizaci ne ve školství, ale spíše ve vzdělávání. Občas osvícený ekonomický expert postaví svou nohu do dveří globální změny vzdělávání, jako například v Davosu paní Yetnebersh Nigussie, se kterou jsem se setkal čerstvě poté, co získala alternativní nobelovu cenu, na akci pořádané organizací Světlo pro svět v Praze před dvěma lety. Znal jsem její stanovisko, že všichni zdravotně postižení nejsou stejní a nemají stejné potřeby. Například moje praxe v Moldavsku, Gruzii, Srbsku a Kosovu mi přinesla zklamání při začlenění inkluze do programu rozvoje vzdělávání.

Vyskytli se i takoví koordinátoři rozvojových projektů, kteří se pokoušeli o chvályhodnou rozvoje aktivitu a výsledky. Ale evaluační výsledky byly napůl nepravdy a jsou stále pochybné. Evidentně poškozují svou politickou moc, ale nemělo by být možno přesvědčovat nátlakem a posuzovat mlčící většinu všude stejně. Druhou stranou je také takzvaná vazba na klíčová lidská práva a demokracii. Ta je o to nebezpečnější v rozvojových zemích, které mohou uvědomělým politikům umožnit to, aby suspendovali občanské svobody a lidská práva a nastolili tímto jakýsi nový autoritativní režim.

Asi by se v Davosu mělo pravděpodobněji diskutovat o běžné inkluzi a životaschopnosti, práci a bezbariérovém přístupu. Aby si významní ekonomové uvědomili, že téma inkluze není o závislosti ze sociálního hlediska, ale z ekonomického. Po tomto upozornění není úplně automaticky nutné přijmout závazek podporovat inkluzi pro všechny postižené.

Cílem Udržitelnosti rozvojových cílů v každé zemi, zejména v těch rozvojových, má být kompromis se Západem, a jeho vlivem na inkluzi, a univerzální úmluvou, společné zájmy NNO propagované nejlépe prostřednictvím vlád státu.

Diskuse s delegáty ze NNO, včetně neslyšících a ostatních postiženích by měla být součástí fóra v Davosu do příštích let.

Roman Lupoměský